Manažer přišel, když jsem seděl dopoledne v kuchyňce a svačil jsem.
Podíval se na mě řekl:

„Takhle bych se chtěl mít.“

Takové malé píchnutí.
A nebylo jediné.

Podobných hlášek jsem v kancelářích slyšel hodně.

Někteří lidé byli tak uvěznění v korporátním tlaku,
že přestali dělat ty nejzákladnější věci.

Nejedli.
Nepřestávali.
Tlačili na sebe víc a víc.

A často i na ostatní.
Hranice spolupráce se posouvaly, níž a níž.

Zajímavé ale bylo,
že na cigaretu nebo kafe měli čas skoro každou hodinu.

A tak jsem mu odpověděl jen jednoduše:

„Já to mám takhle nastavené.
Pravidelné jídlo a chvíle ničeho mi dávají energii na zbytek dne.“

Nic neřekl.
Manažer se otočil, a odešel.

A já tam seděl dál.

A přemýšlel o tom,
jak snadno se ve firmách začne považovat za nenormální něco,
co normální ale skutečně je.

Jíst v klidu.
Zastavit se.
Postarat se o sebe.

To není luxus –> to je základ.

Možná právě proto rád pracuji jako individuální kouč s lidmi,
kteří se nechtějí jen tak vzdát toho, co považují za správné i když to ostatní mají jinak.

A co vy, uděláte si čas na jídlo?