Notifikace a jejich naprosto úžasný pocit.

Lehké napětí v těle.
Příjemné mravenčení.
„To je dobrý. To se povedlo. To má smysl.“

A pak…
jsem se probudil.

A došlo mi, že mě to zase dostalo.

Ty sociální sítě.

Protože ten pocit nebyl ani v tom snu skutečná radost.
Byla to chemie.
Dopamin.
Krátká odměna.
Rychlá dávka „jsem vidět, jsem OK“.

A to máme v sobě všichni.

– Chtít být viděni.
– Chtít uznání.
– Chtít potvrzení, že to, co děláme, má hodnotu.

Jenže…

Když si tohle bereme hlavně zvenku,
něco se začne dít.

– větší tlak
– větší srovnávání
– víc scrollování
– méně klidu

A tělo si zvyká.

Chce další dávku–>notifikaci–>číslo.

Neříkám „odejít ze sítí“.
Ani „nelajkovat“ nebo „být nad věcí“.

Říkám umět s tím pracovat.
Vědět, kdy je to radost.
A kdy už je to přítěž.

Jedna z cest, jak se na to podívat jinak,
je mít vedle sebe někoho,
kdo vám pomůže tyhle jemné signály rozlišit.

Bez hodnocení nebo potřeby „být lepší“.

Někdo, s kým se dá bezpečně podívat na to,
co se to v nás vlastně spouští.

Pro mě je tou cestou individuální koučování.

Práce, kterou dělám s lidmi,
kteří chtějí mít víc klidu uvnitř než potvrzení zvenku.

👉 Jak to máte vy?
Poznáte, kdy vás lajky těší…
a kdy vás začínají řídit?

Podívejte se i na mé další příspěvky v blogu.