Bylo to neustálou dostupností všem kolem.

Kancelář – open office.
Žádné zdi.
Otevřený prostor.
Diskuze.

Nekonečná dostupnost.

Každý den spousta dotazů.
Některé smysluplné.
Jiné naléhavé.

Ale také ty zbytečné…
jen proto, aby se něco dělo.

Často jsem chtěl vyhovět.
I ve chvíli, kdy jsem cítil,
že teď to opravdu nejde.

Říct „teď ne“ mi nebylo přirozené.
Tak jsem říkal „jo, jasně“.
A platil za to pozorností.

Spousta lidí ji totiž vyhledává,
nehledají řešení.

A mně postupně docházelo,
že můj problém nejsou oni.

Ale to,
že jsem si neuměl nastavit hranici.

Ne tvrdě.
Ne arogantně.
Ale jasně.

V individuálním koučování jsem se s tím potkal.

Lidé nebývají vyčerpaní pouze prací v zaměstnání.
Jsou vyčerpaní neustálou dostupností.

A to nejen v práci…
Protože když neřekneme „teď se to nehodí“,
říkáme „ano“ na úkor sebe.

A to dlouhodobě nefunguje nikde.

Napište mi, jestli je toto téma, které chcete ve svém životě prozkoumat.