Přijedu přesně. Těším se.
Sednu si. Čekám. A pak se to stane.

Telefon.

„Promiň, úplně jsme na to zapomněli.
Máme toho teď v práci strašně moc.“

První věc, která mi bleskla hlavou?
To klasické lidské:
– „Jak je to možné?“
– „Proč si toho neváží?“
– „Tohle by se přece nemělo stávat.“

Nálepkování –> rychlé soudy –> automatické reakce.

Ale víte co přišlo vzápětí?
Vzpomněl jsem si na sebe.

Na období, kdy jsem byl přesně v tom kolotoči, kde se nestíhá, zapomíná, hasí, posouvá a omlouvá.

Na dobu, kdy jsem žil spíš ve stresu než ve skutečné pozornosti.

A v tu chvíli jsem si uvědomil:
Jsem rád, že už takhle nežiju.
A jsem rád, že dnes jako individuální kouč pomáhám lidem, kteří v tom ještě jsou.

Protože ne každý má prostor se nadechnout.

A ne každý má kolem sebe někoho, kdo mu pomůže uvidět věci jinak, než z pohledu „musím“ a „nestíhám“.

A tak jsem tam seděl sám.

Místo zloby jsem ale zacítil vděčnost.
Že mám čas a klid.
Že mám možnost podporovat jiné lidi v tom, aby ho našli taky.

Teď už jsem zase zpátky ve své domácí kanceláři a píšu tento příspěvek do mého blogu individuálního kouče.