A skutečný klid na práci – to pro mě byla prázdná kancelář.

Tahle fotka je 8 let stará.
Z doby, kdy jsem pracoval jako procesní inženýr.

Do práce jsem často chodil už na šestou.
Vyspaný.
Po cvičení.
Najedený.
S čistou hlavou.

Kancelář byla prázdná.
Žádné řeči.
Žádné vyrušování.

Jen práce.
Souvislá.
Smysluplná.

Odpoledne, kolem třetí, jsem chodíval domů.
A tehdy to začínalo.

Nechápavé pohledy.
Poznámky.

Zatímco někteří teprve „nabíhali“
a měli před sebou ještě dvě hodiny
v hluku kanceláře,
já už měl hotovo.

Ne proto, že bych byl chytřejší
nebo rychlejší.

Ale proto, že jsem si nastavil podmínky,
ve kterých se mi dobře pracovalo.

Odpoledne bývají kanceláře plné lidí.
Více řečí.
O hodně víc stresu.
Větší pocit vytíženosti,
ale také více únavy a náporu na mysl.

Dlouho jsem nechápal,
proč to některé lidi tolik dráždí.

Dnes už to vím.

Nešlo o pracovní dobu.
Šlo o to,
že jsem si dovolil fungovat jinak než většina.
Jinak, než „by se mělo“.

Firmy často hledají nové postupy,
lepší procesy a měří efektivitu.

Ale někdy je levnější změnit podmínky…

Podívejte si na mou nově vydanou knihu Deníky Poté. Témata v ní jsou dost podobná tomu, o čem zde píšu.